Zemřel mi blízký
Toto téma jsme pro tebe vytvořili ve spolupráci s organizací Vigvam.
S úmrtím blízkého se dřív nebo později setká každý z nás. To však neznamená, že se na tuto událost můžeme nějak připravit. Na zármutek totiž manuál neexistuje, a i kdyby existoval, měl by jistě nespočet různých podob. Když přijdeš o někoho blízkého, můžeš si ve svých pocitech připadat osamělý, jako by nikdo na světě nemohl pochopit, jaké to pro tebe je. Je důležité si uvědomit, že vše, co cítíš, je v pořádku, a že na to nejsi sám. Co dělat, když se dozvíš, že ti zemřel někdo blízký? Jak se vypořádat s pocity smutku a stesku? Odpovědi na tyto a další otázky se dozvíš níže.
Co dělat když...
… se dozvím, že mi zemřel někdo blízký?
V jakékoliv situaci je informace o smrti někoho blízkého něčím, co nás velmi zasáhne. I v případě, že máme ve svém okolí někoho, kdo je vážně nemocný a víme, že nejspíš brzy zemře, stejně se nás hluboce dotkne, když se to doopravdy stane.
V takové situaci se v nás mohou odehrávat různé emoce. Všechny jsou zcela v pořádku. Někdo může cítit šok. Má pocit, že se nemůže ani pohnout, nic říct. Zpomalí se mu dech, jako kdyby zamrzl. To po chvíli odezní a může přijít pláč. Jiný může po sdělení plakat hned. Někdo může cítit jakési prázdno, kde nejsou žádné emoce. Je možné, že přijdou až později a není to známka toho, že by mu to bylo méně líto. Každý v dané situaci reaguje jiným způsobem.
Zkus být s někým, s kým je ti dobře. Může to být dobrý kamarád nebo blízký dospělý. Nezapomeň, že i pro ně je to náročná situace a nemusí úplně přesně vědět, jak ti pomoci. To ale neznamená, že by je to nemrzelo. Pokud chceš být chvíli sám, je to také v pořádku, s někým blízkým můžeš být později.
Pomáhá najít si nějaké místo, kde se cítíš dobře, bezpečně. Také se můžeš domluvit s rodiči, aby tě na pár dní omluvili ze školy a kroužků. Můžeš kdykoli zavolat na Linku bezpečí, funguje nonstop a mají i chat.
Nezapomínej se napít, najíst a zkus se dobře vyspat. Je možné, že to nepůjde snadno. Na spaní můžeš zkusit poslouchat nějakou audioknihu.
… můj blízký spáchal sebevraždu?
Sebevražda blízkého přichází obvykle nečekaně. Někdy blízcí zesnulého popisují, že by je nikdy nenapadlo, že si dotyčný sáhne na život.
Po zjištění, co se stalo, se v nás mohou odehrávat různé emoce. Všechny jsou zcela v pořádku. Můžeš prožívat šok, cítit nespravedlnost, zoufalství, smutek, vztek… Neboj se emoce vyjádřit. Nejspíš budeš potřebovat plakat. Pokud plakat nejde, je to také v pořádku, může to přijít později. Mohou se objevit výčitky svědomí a pocity viny, kdy si někdo může myslet, že tomu mohl nebo dokonce měl zabránit. Často ale pak přichází uvědomění, že to není jeho chyba, ale rozhodnutí zesnulého.
V tuto chvíli je dobré, když nebudeš sám a řekneš někomu, co se stalo a jak se cítíš. Pokud je to pro tebe těžké, můžeš zkusit zavolat nebo napsat na Linku bezpečí.
Za pár dní bude nejspíš pohřeb, kde se můžeš s blízkou osobou rozloučit.
… je mi smutno a stýská se mi po zesnulém?
S úmrtím blízkého se každý vyrovnává jiným způsobem a jinak dlouho. Říkáme tomu truchlení. Je to doba, po kterou se vyrovnáváme s tím, že někdo zemřel.
Je možné, že budeš hodně smutný/á, budeš chtít často plakat třeba i na místech, kde ti to nebude příjemné (venku, ve škole). Je ale také v pořádku, pokud se ti plakat nechce. Nejintenzivnější to bývá prvních šest týdnů a při různých výročích.
Neboj se dát si prostor pro to, aby tvé emoce mohly jít ven. Nepotlačuj je. Nemusíš chtít plakat před cizími nebo méně známými lidmi, proto buď s těmi, kteří ti jsou oporou a když to budeš potřebovat, tak klidně buď sám/sama. Pokud myslíš, že kolem sebe nemáš lidi, se kterými by bylo možné si o zemřelém nebo o tom, co cítíš, popovídat, klidně zavolej nebo napiš na Linku bezpečí.
Pokud cítíš, že bys chtěl/a jít dělat svou oblíbenou aktivitu (např. sport, zájmové kroužky), tak určitě běž. Návrat k běžným činnostem ti může ve smutku výrazně pomoci. Možná u toho budeš zažívat trochu jiné pocity, než si byl/a zvyklý/á, ale i to je v pořádku.
V pracovním listu od nás najdeš tipy, co můžeš dělat nebo vyzkoušet, aby ti mohlo být trochu lépe.
… zemře někdo v mé nejbližší rodině (rodič/sourozenec)?
Může se stát, že ztrátu blízkého prožíváte ve tvé rodině. Zemře třeba rodič nebo tvůj sourozenec. Taková situace je těžká pro všechny členy rodiny. Je dobré, abys věděl/a, že v každém věku se se smrtí vyrovnáváme jiným způsobem.
Pro dospělé je tato situace velmi náročná. Je možné, že uvidíš svého rodiče plakat, bude mu smutno. Může se i chovat jinak, než jsi zvyklý/á. Rodič třeba nějakou dobu nepůjde do práce, nezvládne uklidit nebo nakoupit. To vše je v pořádku. Potřebuje čas, aby situaci zpracoval. Nezapomínej, že tvoji rodiče jsou tu i pro tebe a neboj se i přes jejich smutek za nimi přijít a říct si o podporu.
Může se stát, že nebudeš chtít o tom, co se ti děje, s rodiči mluvit nebo to nebude možné, protože oni sami toho nebudou schopni. Neboj se v takovém případě oslovit třeba někoho jiného z tvé rodiny (babičku, tetu,…) nebo přátele, ke kterým máš důvěru. Můžeš se svěřit školnímu psychologovi, učiteli či vedoucímu kroužku, pokud ti je s nimi dobře.
Jestli máš mladší sourozence a je jim zhruba do 10 let, tak jejich reakce často vypadají jinak než třeba u tebe nebo dospělých. Malé děti si ještě tolik neuvědomují, co znamená zemřít. Vnímají, že daný člověk už tu není, ale ještě si neumí představit, že se nikdy nevrátí. Nemusí ani tolik plakat a nejspíš si budou hrát jako předtím. Skutečnost, že někdo zemřel, si budou uvědomovat postupně, jak budou starší. Pro tvého mladšího sourozence jsou hlavní oporou vaši rodiče či někdo dospělý, kdo se o vás stará. Pokud budeš chtít své mladší ségře nebo bráchovi pomoci, můžete si spolu hrát a trávit čas tak, aby vám bylo dobře. Neboj se odpovědět, když se tě sourozenec na něco zeptá. Když ti bude smutno, tak mu to jednoduše vysvětli (např. „Pláču, protože je mi smutno, že xxx umřel/a a stýská se mi.“).
… mám pocit, že truchlím už moc dlouho?
Truchlení může trvat u každého různě dlouhou dobu a také může jinak vypadat. Někdo bude více plakat a někdo méně. Někdo bude chtít o zemřelém mluvit a někdo zase ne.
Jde o těžkou situaci, která potřebuje čas. Nejnáročnější to bývá v prvních šesti týdnech po úmrtí. Pro tvou představu, u dospělých může truchlení trvat klidně jeden rok nebo déle. I poté jsou období v životě, kdy je člověku více smutno.
U tebe jako dospívajícího člověka se to pravděpodobně bude více střídat. Nejspíš zažiješ období, kdy ti bude lépe a kdy zase hůř. Horší to třeba bude kolem Vánoc, narozenin zemřelého, až se bude blížit výročí úmrtí nebo pro tebe jinak významné či náročné dny, kdy ti bude zesnulý chybět (maturita, přijetí na vysokou školu,…).
Může se stát, že ti bude lépe a zvládneš se vrátit ke svým běžným aktivitám. Často ale pak přijde období, kdy ti bude více smutno. Tady nezapomínej mít kolem sebe lidi, kteří tě podpoří. Také můžeš dělat činnosti, které ti pomáhají.
Pokud myslíš, že se to nedá zvládnout, můžeš svou situaci probrat i s nějakým odborníkem, třeba v Poradně Vigvam, na Lince Bezpečí nebo se školním psychologem.
… se chci se svým blízkým rozloučit a vzpomínat na něj?
K truchlení také patří rituál rozloučení a vzpomínání na zemřelého. V českém prostředí se nejčastěji setkáváme s pohřbem v krematoriu, v kostele, kde je rakev, v níž je zemřelý uložený nebo přímo u hrobu. Existují i rituály bez rakve, mimo krematoria a kostely. Třeba na místě, které měl zemřelý rád nebo v Lese vzpomínek. Rituál rozloučení může v truchlení pomoci, kdy symbolicky zemřelého „pouštíme na další cestu“ a loučíme se s ním. Případně si můžeš vymyslet něco vlastního. Třeba něco napsat a pustit po vodě nebo spálit...
Nikdo by tě neměl nutit, aby ses pohřbu nebo jiného rozloučení zúčastnil/a nebo nezúčastnil/a. Je možné, že rodiče nebo jiní příbuzní to budou po tobě chtít. Můžeš jim zkusit jednoduše říct, že se na to necítíš a že by to pro tebe bylo těžké. Je možné účastnit se třeba jen části rozloučení nebo z něj odejít. V obou případech je vhodné mít pro sebe někoho dospělého, kdo bude s tebou. Kdyby naopak nechtěli, abys tam byl/a, můžeš říci, že tam být chceš a že je to pro tebe důležité.
Vzpomínání je důležitou součástí truchlení. Na zemřelého budeš nejspíš vzpomínat celý život. Mohou ti ho připomínat fotografie, jeho oblíbené předměty. Můžeš za něj pravidelně zapalovat svíčku, chodit na hřbitov (pokud má zemřelý hrob) nebo na místa, která měl rád.
Každý vzpomíná svým vlastním způsobem. Může se z počátku i stávat, že tě překvapí, co všechno ti blízkého připomene a může to být v celku nečekané.
Pro někoho může být nějakou dobu těžké vidět fotky zemřelého a zvládne to až později. Je v pořádku, když si každý najde svůj způsob vzpomínání.
… se blíží pohřeb a jak vlastně poslední rozloučení vypadá?
V Česku se nejčastěji zemřelí pohřbívají do země, nebo žehem – spálením a uložením do urny, nebo také spálením a rozptylem. Nejčastějšími typy pohřbů jsou pohřeb s obřadem, pohřeb bez obřadu a církevní pohřeb. Zařizování pohřbu řeší zpravidla dospělí a obvykle bývá zhruba týden po úmrtí.
Je možné, že dostaneš parte. To je úmrtní oznámení, kterým pozůstalí informují o smrti blízké osoby a zve na poslední rozloučení – pohřeb. Na pohřeb ale můžeš jít i tehdy, když ti parte nepřijde. Někdy se stává, že si rodina zesnulého přeje pohřeb v kruhu rodinném a neposílá informace o obřadu. To je vhodné respektovat. Možná se budeš chtít stejně rozloučit. Můžeš za zemřelého zapálit svíčku, symbolicky se setkat s kamarády a vzpomínat, nebo zajít na hřbitov a přinést květiny. Pokud tě napadá jiný způsob, je to také možné, žádné normy na loučení nejsou.
Na pohřeb je vhodné se adekvátně obléct. Nejbližší příbuzní se oblékají formálně, obvykle v tmavých barvách (šaty, společenské kalhoty, košile, oblek, sako). Pro ostatní platí mírnější pravidla, nevhodné je sportovní či vyzývavé oblečení, džíny a vzory (dámy by měly mít zakrytá ramena a kolena). Někdo si bere tmavé sluneční brýle, to je také v pořádku. Oblečení zvol v závislosti na počasí, ročním období takové, aby ti bylo pohodlné.
Vhodné je přinést květiny. Na pohřeb se vždy dávají v sudém počtu. Obvykle lidé nosí chryzantémy, gerbery, růže, kaly či lilie. Kytice by neměly být příliš pestrobarevné. Když nebudeš vědět, poradí ti dospělí, nebo ti něco doporučí v květinářství. Můžeš donést květinu, kterou měl zesnulý rád.
Před začátkem samotného pohřbu je třeba si vypnout zvuky na mobilu. Pracovník obřadní síně uvede nejbližší pozůstalé dovnitř. Ti položí květiny k rakvi. Poté je otevřen vstup pro další blízké zesnulého, kteří zpravidla také přinesou květiny. Začne obřad, který většinou trvá kolem 30–40 minut. Promluví pracovník obřadní síně nebo blízká osoba zemřelého. Může hrát hudba, někdy i živá. Lidé budou nejspíš plakat, je to normální. Určitě si vezmi s sebou dost kapesníků. Na závěr obřadu se chodí kondolovat – projevit soustrast rodině. Blízcí zesnulého přijdou za nejbližšími příbuznými, podají jim ruku a řeknou „upřímnou soustrast“ nebo je mi to líto. Není vhodné v tuto chvíli řešit cokoliv nesouvisejícího s úmrtím. Někdy se stane, že si rodina kondolence nepřeje. To zjistíš tak, že to řekne pracovník obřadní síně. To je třeba respektovat. Na závěr se odchází z obřadní síně. Nejbližší jsou zváni na smuteční hostinu. Ta již probíhá neformálně, pozůstalí si normálně povídají a vzpomínají. Je v pořádku i to, když se zde lidé smějí, nijak to nesnižuje jejich úctu k zesnulému.
U pohřbů bez obřadu blízcí vyzvednou urnu (obvykle do třiceti dnů) a rozloučí se se zesnulým samostatně v kruhu rodinném, ale může se stát, že budeš pozván/a. Někdy popel zemřelého rozptýlí na jeho oblíbeném místě. Někdo jej sype ke kořenům stromu, tomu se říká přírodní pohřeb.
V českém prostředí se můžeš setkat také s pohřbem v kostele. Obvykle je to proto, že zesnulý nebo jeho rodina mají nějaký vztah ke křesťanské víře. Obléct se můžeš stejně, jako je popsáno výše. Platí to i pro květiny. Nevadí, když žádné nepřineseš
Obřad v kostele trvá zhruba hodinu a obvykle má dvě části. První se odehrává v prostoru kostela, kdy bývá součástí i bohoslužba. Druhá část se odehrává na hřbitově, kdy je zemřelý uložen v rakvi do hrobu. Je také možnost, že zesnulý bude zpopelněn. Obřad tak končí v kostele a již na hřbitově nepokračuje. Mohou proběhnout kondolence.
Možná si nikdy v kostele nebyl/a a nebudeš vědět, co dělat. Nedělej si starosti. Můžeš dělat to, co ostatní (střídavě se sedí, stojí a klečí). V případě, že si nebudeš jistý/á, můžeš zůstat sedět na místě. Když budou lidé něco společně odpovídat, říkat nebo zpívat, můžeš mlčet. Není třeba se k lidem přidávat. Po skončení obřadu obvykle někdo řekne další instrukce k přesunu na hřbitov, kde proběhne krátká modlitba s knězem a rakev se uloží do hrobu. Lidé pak mohou chodit k hrobu, vzít hlínu do ruky a hodit ji na rakev, příp. je možné hodit květinu. V tuto chvíli se také může kondolovat rodině a nejbližším. Nic se neděje, pokud nic takového nebudeš chtít dělat.
Po obřadu obvykle následuje smuteční hostina, kde bývá průběh stejný, jak je již zmíněno výše.
Na pohřeb není povinné chodit. Pokud váháš, zda tam jít, nebo nikoli, prober to s někým blízkým. Pomáhá, když tam půjdeš s někým dospělým nebo dobrým kamarádem, kdo ti bude podporou a kdo zároveň bude vědět, jak se na pohřbu chovat. Pokud na pohřeb nechceš, chodit tak nemusíš. Pokud si rodina přeje, abys šel/šla a ty nechceš, zkus o tom s nimi mluvit. Třeba změníš názor, nebo porozumí tomu, proč tě nemají nutit. Z pohřbu také můžeš kdykoliv odejít a je vhodné mít k sobě někoho, kdo bude připraven odejít s tebou.
… mám myšlenky na sebevraždu nebo pocit, že už to nezvládám?
Může se stát, že ztráta blízkého je pro tebe tak těžká, že přemýšlíš o tom, zda má smysl žít nebo máš potřebu si ubližovat. I to jsou reakce, které se mohou dít, ale zde už je třeba vyhledat odbornou pomoc.
V první řadě můžeš kdykoliv (i v noci) volat na Linku bezpečí nebo do Dětského krizového centra. Obě služby mají i chat, kam můžeš napsat.
Pokud je to jen trochu možné, neboj se svěřit dospělému. Také se můžeš svěřit obvodnímu lékaři, který posoudí, jaká forma pomoci by pro tebe byla nejlepší. V takové situaci je důležité, aby se ti dostalo psychologické nebo i lékařské pomoci (obvykle od psychiatra). Není to nic divného a v takových těžkých situacích se to může stát a stává se to. Návštěva psychologa nebo psychiatra ti může velmi ulevit od těžkých pocitů.
… zemře někdo blízký mému kamarádovi/
kamarádce?
Každému se může stát, že někomu z jeho blízkých někdo zemře. Taková situace je náročná pro něj samotného, ale i pro jeho okolí.
Může se stát, že pro tebe bude najednou těžké se svým kamarádem/kamarádkou mluvit. Nebudeš vědět, co říct, aby si mu/jí nějak neublížil/a. Možná dostaneš o kamaráda/kamarádku strach a budeš přemýšlet o tom, jak mu/jí je. Všechny tyto pocity jsou v pořádku.
Neboj se kamaráda/kamarádku oslovit a vyjádřit lítost (např.: to je mi líto, co se ti stalo). Klidně i můžeš říct, že nevíš, co přesně říct, ale jsi tu. Místo slov můžeš třeba chytit za ruku nebo obejmout. Můžeš mu/jí nabídnout svou podporu, například: Kdyby ses chtěla projít, ráda s tebou půjdu. Donesu ti poznámky ze školy. Klidně mi kdykoliv napiš. Potřebuješ něco koupit? Dojdu ti tam. Mám to místo tebe říct někomu dalšímu?
Pokud máš o kamaráda/kamarádku strach, můžeš se svěřit někomu dospělému a postup „co dál“ zkusíte vymyslet společně. V tom ti může pomoci rodič, nebo třeba školní psycholog či pracovníci Linky bezpečí.
